Úvodem

Původně byl na tomto webu můj obchůdek se soustruženým zbožím, ale jeho obsluha spolu s dalšími (na Etsy.com a Fler.cz) byla náročná. Nechal jsem si tedy tuto starou dobrou adresu drevotoc.cz jen jako rozcestník, galerii a prostor pro nějaké to povídání o své práci. O níž si se spolu se spoustou dalších nadšených soustružníků a soustružnic stále více myslím, že bez takové rukodělného snažení se snad ani nedá žít!

Co mě u práce napadá, bych rád popsal v následujícím blogu.

I. Chvála rutiny

Až někdy půjdete v Praze Lazarskou směrem ke Spálené, na křižovatce se ohlédněte doleva na budovu Městského soudu. Na hlavní fasádě má ke stovce kastlových oken a na každém z nich ozdobnou růžici. Jsou tam po rekonstrukci skoro dvacet let a píši o nich s nemalou pýchou, jelikož pocházejí ode mne. Tedy jen ty soustružené špice s miskovitým okrajem v průsečíku rámů. Ostatek vyrobila firma tuším z Mělníka, která si mě našla na internetu. Ne snad jako nějakého velkododavatele, ale pouze amatérského nadšence vyskytujícího se na internetu s nabídkou soustružení všeho druhu.

Na tomto nečekaném propojení dodavatelského řetězce je něco pro nás soustružníky charakteristického. Velké dílny nemají na takovou drobnou práci v malých sériích čas a trpělivost. Seřizovat nějaký automat se vyplatí až v rozsahu tisíců kusů, takže hrát si s nějakými ozdobami není na pořadu dne. Pak je tu i zjištění, jak už tehdy byl svět malý díky internetu, neboť dal dohromady dva neznámé subjekty.

Hlavní důvod, proč o zmíněných růžicích na okna píšu, tkví však v mé zkušenosti z jejich výroby. Dodnes na ty chvíle vzpomínám, protože jsem se z nich mnoho naučil a vlastně teprve tehdy se ze mě stal skutečný „dřevotoč“. Měl jsem tehdy ještě jen primitivní soustruh – už si nevzpomenu, jestli to bylo narychlo poskládané „domádo“ nebo obyčejný základ z obchodu za tři a půl tisíce. Prostě jsem nutně potřeboval s blížící se šedesátkou něco dělat s rukama a tak jsem v garáži začal „točit“, a abych té činnosti dal nějaký smysl, chtěl jsem si k tomu i něco přivydělat. Začal jsem prodávat nějaké maličkosti na na svém webu i Fleru a pak znenadání přistála ona slavná zakázka.

Možná to byla důležitost památkářského zadání, možná vzpomínka z dětství, protože jsem za podobnými okny v Kutné Hoře vyrůstal, co mě motivovaly přijmout tuto výzvu. Takže mi firma přivezla bedny s osmihrannými přířezy a já začal. Nebyl jsem úplný začátečník, ale stejně mi trochu zatrnulo. Jak na to? Po pár kouscích se však něco stalo. Prostě jsem musel. Naučil jsem se jít do dřeva bez rozpaků a s jasným záměrem. Překonal jsem obavy ze soustružení smrku, a pozor, to jsem ještě neznal kvalitu struhů od Adama. Prostě jsem se intuitivně naučil loupat materiál „z kopce dolů“ na obě strany středového „poupěte“ a pěkně vybrat zatáčku kolem lemu, až najednou byl kýžený tvar na světě.

Ptáte se, jestli jsem tmelil? Tak jeden kelímek na ty kousky padl, ale byly to jen opravy, základ byl tah ruky, vlastně celého těla, v tomto případě s půlkulatým struhem. S pěkně špičatým nábrusem, o němž si řeknete, že se vám musí hned zaseknout, ale když se ho neleknete, najde si ten správný úhel a bude ubírat skoro do hladka.

To všechno ovšem pod tlakem času! Což je důležité. Teprve tak se do nás vepíše celý proces s neomylnou přesností, která nám kromě jiného v budoucnu pomůže si podobné tvary vybavit a umět se k nim takřka poslepu vrátit. Vyrábím na Fleru i Etsy na zakázku podle vystavených vzorů a zákazníci mě chválí, že mé výrobky dokonale odpovídají fotkám. Po letech se dokážu vrátit k nějaké věcičce a ruce mne vedou samy. Nepovažuji se v tom za přeborníka, jde jen o osvědčenou sílu rutiny. Neúnavného opakování.

Rutina totiž utváří pohybovou paměť, s níž rukodělná práce stojí a padá. Má netušenou schopnost „myslet“ za nás. Příklad. Pracoval jsem kdysi v jednom centru, kde jsme měli alarm. Po odemčení dveří do třiceti vteřin vyťukáš kód, jinak přijedou policajti. Kolega si najednou nemohl na číslo vzpomenout a tak se jako psycholog spolehl na pohybovou paměť. Zhasl a nechal prsty, aby samy kombinaci našly. Ejhle, alarm dopískal, protože jeho ruka „věděla“, co si zaseklá hlava nedokázala vybavit.

Stejně tak se to děje, když si při práci vytváříme potřebné reflexy a návyky, abychom příště nespoléhali na náhodu a měli v ruce, co který nástroj umí a kdy ho použít. Z knížek to nevyčteš, ty slouží jen k tomu, abys neobjevoval Ameriku. Ale podvědomé grify si musíš osvojit sám na svou kůži. Pak můžeš začít opravdu tvořit a ne jen dělat z nouze ctnost, když se ti něco vůbec podařilo roztočit.

Chválím tedy jednotvárnou rutinu jako základ dobrého řemesla, protože se mnohokrát vyplatí a vrátí se nám, až budeme dělat větší věci. Pak můžeme před spaním promýšlet jednotlivé kroky budoucího projektu a nebude to pouhé fantazírování. Příště se nám v dílně potvrdí jejich smysl a zároveň objevíme nové detaily k vylepšení. Nevadí, že pracujeme stylem pokus omyl, důležité je nenechat se převálcovat tvůrčí nervozitou a navazovat na osvojené zkušenosti vlastních rukou.

Vždyť stojíme hodiny u svých soustruhů také kvůli sobě, abychom se někam posunuli a něco v sobě objevili. Proč myslíte, že Karel IV. nebo Rudolf II. také soustružili? Dřevěných kalichů nebo mís si mohli objednat, co chtěli. Nejspíš ale při obrábění dřeva ochutnávali ten uvolněný a zároveň soustředěný stav mysli, kterého je v našem životě potřeba jako soli. To pověstné a nedostatkové flow, kdy se náš mozek naladí na vlny, které jinak přicházejí jen z hluboké meditace – nebo samozřejmě z drog. Takže slavnostně přiznávám, že soustružení je má droga, bez které nedokážu přežít.

Začal jsem své motivační úvahy starého soustružníka samouka, který si dnes dokáže k důchodu točením docela slušně přivydělat, u jádra věci. U otázky, proč dnes tolik lidí vyhledává rukodělnou práci a tradiční řemesla, když si všechno můžeme v klidu koupit? Podle mne proto, že něco z oné mechanické stereotypní šikovnosti, kterou jsme předali strojům, potřebujeme ke svému rozvoji a získání ztracené moudrosti těla. Ne náhodou souvisí řeč s rozvojem koordinace pohybů. Pak není divu, že dnešní mrňata s ní mají problém, když vychovatelé nemají trpělivost naučit je zavázat si tkaničky u bot.

Nuže, zpátky do dílny! Příkladů je nemálo. Znám chlápka z Dřeveše, kam jezdím pro materiál, který vyráběl soustružené židle. Takové ty ve starém stylu se spoustou klasických cibulek a zápichů, které na kopírce stejně nevyrobíte. Nejlepší je točit od ruky podle šablony. „Nakonec jsem je dělal za třináct minut kus,“ ukazuje na nejsložitější ozdobu se spikleneckým úsměvem. Takže pozor, jde to!

Můžeme ale začít v malém. Moje první „zakázka“ před dnes už 45 lety, kdy jsem poprvé soustružení ochutnal, byly koncové zátky do plotových trubek pro souseda. Krásná cimbuří jsem mu vyrobil. Jděte do takových malých sérií obyčejných věcí. Udělejte krabici klasických věšákových kolíků nebo čudlíků k zásuvkám, jednou se budou hodit, třeba je rozdáte. Pěkné soustružnické „cvičení“ jsou také záslepky do děr po vrutech. Až půjdete na nějakou párty, přineste každému prstovou káču. Bude s nimi legrace a poslouží jako jednoduchý alkohol tester. Prostě se nebojte začínat jako učedníci a mistrovství se určitě dostaví. Vděčný námět na osvojení tvarů je i točení korálků. Kromě jiného tak využijete i zbytky dřeva. O tom ale někdy příště.

Příště: II. Začalo to mezi hroty